Že je Sněžka naše nejvyšší hora, ví snad každé děcko školou povinné. Podstatně menší část z nich na tomhle kopečku už někdy stanula. „Protože to není výlet pro malé děti. Protože starší člověk to přece nemůže ujít! Je to daleko! A je to do kopce!“ A protože i já jsem dost dlouhou dobu patřila mezi osoby Sněžkou nepolíbené, protože vždycky byla tak trochu z ruky nebo se našlo něco zajímavějšího kam jet, přišel až letos čas tento rest napravit. Jednoho krásného všedního srpnového dne tedy usuzujeme, že je zcela tristní sedět doma, zabalíme svačinu a vyrážíme na Sněžku.
¨
Na parkoviště v Peci přijíždíme kolem jedné. Naivní „je všední den, to tam nebude ani noha“ padá v podstatě už u bran parkoviště, celá plocha je beznadějně plná, nikde není jediné volné místo a tak nakonec luxusně parkujeme na silnici nad parkovištěm, takže máme cestu nahoru o celých 500 metrů kratší. Vystupujeme z auta, kolem nás se hrnou davy. Inu, odvahu, soudruzi!
Vzhledem k tomu, že naše trojčlenná skupinka čítá dva jednadvacetileté studenty a jednu třiasedmdesátiletou dámu, vydáváme se k lanovce na Růžovou horu. Stojí tu sice fronta, ale nijak strašná, dá to tak půl hodinky čekání, akorát aby si člověk doběhl do bufetu pro tyčinku Magnum – pořád ještě nešizenou italskou smetanovou verzi za deset korun, což je mimochodem o pět korun méně než v normálním obchodě – a v klidu si ji snědl. Za lanovku platíme věru lidových 130 korun na osobu, nasedneme na tenhle bezmála šedesátiletý šelmostroj a po chvíli se vznášíme dobrých osm metrů nad zemí a v houští pod námi nadšeně hledáme popadané mobilní telefony, rukavice, klobouky a peněženky. V horní stanici seskočíme a vyrážíme dobýt vrchol.
Cesta je pěkná, písčitá, sem tam kamínky – a druhého jednadvacetiletého člena naší výpravy rozbolí nožka. Zarostlý nehet je zákeřná věc, nejde to jinak, boty musí dolů. Tenisky tedy putují do batohu a pokračujeme dále. Při výstupu pravda působíme trochu rozruch, poláci se křižují, děti valí očka a ostatní turisté se dost nevěřícně otáčejí, ti kteří se neotáčejí, zírají ještě víc, když je po kamenité cestičce předbíhá někdo bez bot, zatímco oni sami mají pohorky a trekkingové hole. O to humornější je fakt, že spolu s tou osobou bez bot kopec křepce vybíhá naše třiasedmdesátiletá babička.
Po chvíli jsme nahoře,i s lanovkou a veškerým čekáním jsme na nejvyšší hoře ČR ani ne za dvě hodinky. Na vrcholu docela fouká, hrnou se k nám ošklivé černé mraky, nahazujeme tedy mikiny, babičku necháváme sedět na kamínku a odcházíme zakoupit pohled, tatranku a vrcholové pivo za padesát korun českých, které se tím pádem stává nejdražším pivem mého života. Naivní myšlenka, že ve všední den na Sněžku nikdo nechodí, vzala za své, všude je spousta lidí, u polského občerstvení je doslova přelidněno, všude po zemi se válí cigarety, hranolky, rozkynuté kopečky zmrzliny a střepy. Vyzvedneme si babičku, pořídíme ještě vrcholové foto a vydáváme se na zpáteční cestu tentokrát na opačnou stranu, po velkých kamenných schodech k Obřímu dolu.
V protisměru jdou nahoru opět davy, tentokrát se i vyptají proč, že to jdeme bez bot a někteří si nás i s nefalšovaným zájmem fotí. Cesta Obřím dolem je krásná, mírně z kopce, ale směs štěrku a písku místy dost klouže. Chvílemi si dáváme pauzy na focení, chvílemi se kocháme, chvílemi podpíráme babičku, protože to vážně klouže, většinu cesty ale koukáme pod nohy, protože všude jsou střepy, hlavně ty z čirého skla se rády zákeřně schovávají mezi kamínky. Ani ne dva kilometry před cílem se dostanou ke slovu opět tenisky – střepů už je výrazně víc než kamínků a nechceme absolvovat zbytek cesty hopsáním po jedné noze. Kolem nás nahoru funí ještě několik turistů, potkáváme i kolegu, který si to nahoru tlapká v plážových žabkách.
Za čtyři hodiny a nějaké drobné pak stojíme zase u auta na parkovišti. Všichni jsme živí, zdraví, shodujeme se, že výlet to byl fajn, jen ty spousty lidí a střepy by to chtělo zredukovat. Takže výmluvy typu, že je to daleko, do kopce a že se to přece nedá ujít, jsou naprosto mimo. Stačí si najít pět-šest hodin volna, trochu slušné počasí, boty nepotřebujete a zvládnete to, i když je vám padesát a víc.
Studentka vysoké školy se zálibou v cestování, lezení po skalách, horách i kopcích, obzvlášť velkou náklonnost chová k Itálii a dobrému jídlu. Krom lezení šnorchluje, jezdí na kole, lyžích, fotí, baví ji biologie a zoologie a není jí cizí cestování autem, vlakem, lodí, pěšky …
