V Horezu na nádraží zjišťujeme, že autobus do Sibiu jede až v sedm ráno. Jdeme se tedy ubytovat do hotelu, ve kterém jsme se nakonec kvůli ceně dohodli pro pět osob dvoulůžkový apartmán. Ubytujeme se a za chvíli už sedíme v restauraci před hotelem, popíjíme pivka a baštíme večeři. Po zaplacení zjišťujeme od místních další tipy na dobré hospůdky ve městě. Navštívíme celkem další tři. V jedné si zahrajeme kulečník, který je tak křivý, že koule nevydrží, ani v základním rozestavění, ve druhé posedíme na zahrádce, ve třetí dostáváme kopu slaných burských oříšků, po kterých se jen zapráší. Nad pivem ještě dořešujeme, zdali já s Radkou a Martinou pojedeme dál na Fagaraš, nebo se přes Budapešť budeme vracet zpět do ČR.
Vyhrává druhá varianta. A protože již není nutné šetřit síly, vydáváme se do místního hudebního klubu, po pár pivech je většina již na parketě. Dávám si dalších pár piv…
Čtvrtek, 9. července 2010
…probírám se, nebo spíše jsem vzbuzen, kolem půl sedmé, a netuším co se minulou noc odehrálo. Věci do batohu balím několikanásobně pomaleji než jindy. Blíží se sedmá hodina, a tedy i odjezd našeho autobusu a já stále sbírám věci a vzpomínky. Autobus dobíháme a nakonec jej stihneme. Usínám. Po třech hodinách mě někdo budí, že jsme již v Sibiu.
Na nádraží zjišťujeme vlaky, ale jelikož nic v brzké době nejede, rozhodujeme se pro stopování, jdeme si koupit nějakou menší snídani a dle rad místních jdeme asi 2 kilometry k Mc Donalds, odkud se dobře stopuje. Ještě před prvním stopnutím ochutnávám cheesburger, a opravdu „chutná“ jako u nás :) Rozdělujeme se na dvě skupiny a dáváme si sraz následující den v Budapešti.
Mě s Radkou, po chvíli stání u silnice, oslovuje chlápek, který před chvílí vyšel ze dveří fast foodu, že nás prý svezu. Supr. Původně jsme měli v úmyslu stopovat jen do Aradu, ale ukázalo se že pán je Slovinec vracející se ze služební cesty a že nás hodí až do Budapešti. Zatímco já sedím vzadu, tak se Radka se snaží udržet konverzaci. Cesta utíká hodně rychle, stavíme jen dvakrát, na kafe a pro benzín. Za šest hodin jsme již na předměstí Budapešti a loučíme se.
Jdeme najít nějaký plácek, kde by se dal postavit stan, ten nakonec nacházíme kousek od železniční trati, kde je k naší smůle spousta komárů. Uvaříme večeři a jdeme ještě za světla spát. Martina s Alešem a Adamem si stopli kamion a tak jejich cesta ubíhá pomaleji.
Pátek, 10. července 2010
Ráno nás budí telefon. Volá Aleš, že jsou již na v centru Budapešti. Dáme si tedy rychlejší snídani, sbalíme stan a jdeme na zastávku autobusu, kolem které jsme procházeli včera. Autobus, kterým jedeme bez lístku, nás doveze ke stanici metra, ve které si již lístek v přepočtu za 30 korun kupujeme. S ostatními se potkáváme po menším hledání u kašny.
S Radkou jdeme vyměnit pár peněz a poté s ostatním hledáme nějaké levnější ubytování. Nakonec nacházíme hostel za 12 €/osoba/noc. Po ubytování jdeme na jídlo a projít se po městě. Nejdelší čas strávíme asi v parku Margitsziget na stejnojmenném ostrově, kde je hrající fontána. Po večeři, kterou již vaříme v kuchyňce hostelu, se jde každý podívat někam jinam, na to co ho zajímá. Večer se scházíme, na stejném místě jako ráno a jdeme na jedno. Obsluha je vážně děsná a tak to opravdu u jednoho piva končí, a raději se přesouváme na kulečník, kde dáme několik her.
Při odchodu z kulečníku se rozhodnu udělat ještě pár fotek nasvícené Budapešti a vydávám se k řece. Po půl hodině, kdy stále nemůžu na řeku natrefit, docházím k závěru že jsem ztracen. Využiji pár slovíček z mé základní znalosti angličtiny a slečna ukazuje zcela na opačnou stranu, než jsem doposud šel. Po této radě již za necelou hodinu vidím řeku, udělám pár fotek, a do hostelu přicházím, když už většina spí.
Sobota, 11. července 2010
Ráno bylo nutné hostel opustit do 11 hodin, takže po probuzení balíme věci, vrátíme klíče a jdeme na zastávku autobusu, který by nás měl odvést k dálnici za město. Protože byla sobota, trafiky byly zavřené a my neměli drobné do automatu, museli jsme si lístky koupit s příplatkem u řidiče. Vystupujeme nedaleko čerpací stanice, tvoříme opět stejné skupiny a loučíme se.
S Radkou máme opět štěstí a odjíždíme dříve než ostatní. Starší Maďar nás veze asi 70 km na další pumpu, od které nás Rakouský manželský pár odváží ke sjezdu na Bratislavu. Zde nám staví slovenská slečna, která byla na návštěvě u kamarádky v Budapešti. Zprvu má obavy, jelikož jsme její první stopaři, ale potom si docela pokecáme. Má strach nás vysadit jen tak u dálnice, tak jede pořád dál, doufajíce, že natrefí na čerpací stanici. Bohužel jsme na žádnou nenatrefili a tak ji prosíme, ať si nedělá starosti, a vysadí nás, aby si nemusela zbytečně ještě víc zajíždět. Vysadí nás tedy na nájezdu na dálnici, na kterém téměř nikdo nenajíždí.
Nezbývá než doufat, že si nás ve velké rychlosti všimne a zastaví nějaký řidič jedoucí po dálnici. Máme kliku, po chvíli zatroubí dodávka a o pár set metrů dál zastavuje. Řidič je Rumun trochu umějící anglicky, takže konverzujeme o Rumunsku, horách, jeho práci, naší škole, jeho rodině a dalších a dalších věcech. Při cestě se ještě naposled setkáváme s rumunskou dobrosrdečností a dostáváme slunečnicová semínka, sušenky a čerstvou vodu. Oba s Radkou bydlíme kousek od dálnice na Prahu, takže Radka se nechá vyhodit na třináctém dálničním kilometru, já o pět kilometrů blíže k Praze. Ještě poslední tři kilometry pěšky a jsem doma.
