Aneb co jsou to ty nejmenší velehory světa…
Sic narozená jako Čechoslovák, nikdy jsem na Slovensku nebyla. Vždycky mě to tam lákalo a jak jinak hlavně do Tater. Sny se mají plnit, a tak jsme se jedno prázdninové odpoledne rozhodli, že v noci vyrážíme.
CESTA: Mám tu výhodu, že bydlím celkem blízko železničnímu uzlu v České Třebové, takže cestovat vlakem je jasná volba. Pět minut po půlnoci tak spolu s mým spolucestovatelem Patrikem nasedáme do vlaku směr Poprad. Pokročilá hodina si vybírá svou daň a oba usínáme. Z ne moc kvalitního spánku mě napůl probírá až staniční hlášení, že zadní část vlaku dál pokračuje směrem Polsko. Panika. To jako našeho vlaku? Marně vzpomínám k jaké části vlaku tak asi může být naše kupéčko. No, únava je silnější a tak opět usínám. O další probuzení se postará sms od operátora „Vítejte v Polsku.“ Tak tohle už je vážný, nebo se snad do Popradu jezdí přes Polsko? Tomu se mi moc věřit nechce. Opět usínám. Další sms „Vítejte na Slovensku.“ Uf, to už vypadá líp. A skutečně ranní sluníčko už osvětluje první vrcholky hor a názvy stanic, kterými projíždíme, jsou jasným důkazem, že směr máme správný. Teď jen uvažuju, jestli se mi to celé náhodou jen nezdálo …
DEN 1: Vystupujeme na vlakovém nádraží v Popradu a zjišťujeme, kudy dál. Chceme se dostat do Smokovce, máme dvě možnosti: električka nebo autobus. Autobus vítězí, aby taky ne, odjezd má za necelou půl hodinku. Cestou do Smokovce si znovu prohlížím to, co už jsme viděli z vlaku. Tatry. A to je jako všechno? Někde v mysli jsem měla představu rozlehlého pohoří, najednou je přede mnou realita. Na první pohled mi připadají strašně malinké, hlavně co do rozlohy. První dojem je maličké zklamání.
Že jsme po noci ve vlaku pořád takoví rozlámaní, prosazuji, že si první část cesty zjednodušíme a využijeme jedinou lanovku, kterou za celou dobu potkáme. Na Hrebienok se tedy necháme vyvézt a odtud už po svých. Náš půl cíl pro první den je Térryho chata, ke které se vydáváme po stejné trase, která je popsána také v dalším článku o Vysokých Tatrách. Na „Terince“ rozhodíme karimatky a lenošíme, nabíráme síly před druhou částí dnešní cesty. Od Térryho chaty se vydáváme dál po žluté turistické značce směrem k Priečnému sedlu. První řetízky na naší cestě jsou tradičně ucpané ostatními turisty. Zlehka se jim vyhýbáme a místo mírného obloučku po řetízkách to bereme přímo kolmo vzhůru do sedla. Po jeho překročení se nám otevře nová krajina i s naším dnešním cílem, Zbojnickou chatou. Cestou obdivujeme skalnaté štíty a dokonce máme štěstí i na kamzíky. Zbojnická chata je plná, ale prý nás dají na „čekací listinu“ a případně můžeme přespat v jídelně. Vaříme tedy a zbytek dne se jen tak poflakujeme kolem. Večer přichází dobrá zpráva, dvě postele se pro nás uvolnily, jupí.
DEN 2: Ráno z chaty vyrážíme jako jedni z prvních a to po modré směrem k Východní Vysoké. Nejprve pohodová cestička se brzy mění a už šplháme vzhůru do sedla Prielom. Ze sedla slézáme po řetízkách směrem k Zamrznutému plesu a dále vzhůru na Polský hrebeň. Z tohoto místa vede odbočka na Východní Vysokou (2 428m.n.m.). Dneska toho ale máme ještě hodně před sebou a navíc na Patrika leze chřipka, proto si tento krásný vrchol necháváme jako motivaci na příště a pokračujeme. Zelená značka nás vede stále z kopce pod stěnou Gerlachovského štítu, kolem Bílého plesa, Velického vodopádu až k Slezkému domu na okraji Velického plesa. Tady dáváme delší pauzu na břehu plesa, než vyrazíme na druhou polovinu dnešní trasy. Máme v plánu pokračovat po Tatranské magistrále, tedy po červené. Je to hlavní spojovačka protínající celé jižní úbočí Tater, nenáročný, upravený chodník a velmi vděčná trasa co do výhledů. Nejvíc se mi na magistrále líbil příchod k Batizovskému plesu, šumící voda stékající v kaskádách Batizovského vodopádu vyzívá k osvěžení. Tady bych se mohla kochat a odpočívat klidně hodiny. Vidíme odtud velkou část naší další cesty. Tak hurá dál. Cesta stále mírně stoupá nebo klesá, v našem směru tedy převažuje to stoupání :o) To poslední nás dovede až na Sedlo pod Ostrvou. Při pohledu dolů k našemu dnešními cíli se mi trochu tají dech. Popradské pleso se stejnojmenným horským hotelem leží v dolině pod námi a nás čeká dlouhý, nepříjemný, prudký sestup serpentinami. Po celém dni nohy bolí a tohle bude poslední tečka. Naštěstí tentokrát není problém s ubytováním a hned dostáváme pokoj. Sprcha, večeře a teplý čaj jsou jako balzám pro unaveného turistu.
DEN 3: Poslední den našeho tatranského putování. A také den, na který se nejvíc těším, protože dneska vyrážíme na Rysy! Jdeme nalehko, většinu našich věcí necháme v úschovně v hotelu. Nejprve chvíli po modré a tu pak vyměníme za červenou a stoupáme k Žabím plesům. Kousek na plesy začíná stoupání po řetízkách, které nás dovedou až pod Chatu pod Rysmi. A stoupáme stále dál. Terén se stává náročnější, teplota klesá, vítr sílí. Celou dobu si myslím, že jdeme na úplně jiný vrchol, tak mě nakonec překvapuje, že je to od chaty ještě celkem daleko. Ale už jsme tu, Rysy 2 449 metrů nad hladinou moře. Tohle stálo za to, krásné výhledy na polskou stranu a jezera Czerny Staw a Morskie Oko a také krásné výhledy zpět na slovenskou stranu Tater. Vidíme odtud i části cesty, kterou jsme ušli předchozí dva dny. Na vrcholu začíná být dost rušno, tak se vracíme zpátky na chatu, kde si dáme vrcholový pohár. Nejvýše položená tatranská chata byla v roce 2000 velmi poničená lavinou, ale v loňském roce se po rozsáhlé rekonstrukci opět plně otevřela pro turisty. A co si nenechat při tomto výšlapu ujít? Rozhodně navštivte nejexponovanější částečně prosklenou kadibudku postavenou na hraně skalní stěny. Takový výhled z toalety se vám jen tak někde nenaskytne!
Už je nejvyšší čas seběhnout zpátky dolů k Popradskému plesu a vyzvednout naše věci. Máte-li čas, zajděte se podívat na symbolický cintorín, vede k němu krátká procházka po zelené značce. Pro nás už je ale nejvyšší čas vyrazit na (po třech dnech už docela únavný) pochod po zelené a následně červené ke Štrbskému plesu. Na nádraží kupujeme jízdenku na zubačku, která nás doveze do Tatranské Štrby k nočnímu vlaku domů. Jak jako jsme náš výlet začínali, tak ho také končíme, o půlnoci na českotřebovském nádraží, jen o pár dní později a o mnohé zážitky a zkušenosti bohatší.
A poučení z cesty? Změnila jsem svůj prvotní dojem, že ty Tatry jsou nějaký malý. Ne, jsou opravdu krásné, okouzlující, a ač se ze silnice jeví malé, jsou to skutečně velehory. Teď už vím, co znamená sousloví nejmenší velehory světa. Přesně je vystihuje.
POZNÁMKY Z CESTY: Pokud cestujete na Slovensko vlakem, zpáteční jízdenka vám platí jeden měsíc. O víkendu je to prý horší, ale v týdnu nebylo nutné si rezervovat předem místo a noční vlaky, kterými jsme cestovali, ani nebyly přeplněné.
Horší už je to s obsazeností chaty. Vyráželi jsme v podstatě z hodiny na hodinu, proto jsme nechali rezervaci osudu a pro každý případ s sebou nesli karimatky a spacák. Na Zbojnické chatě jsme nakonec měli štěstí a našli pro nás dvě postele ve vybavené ložnici (ještě tu pak mají noclehárnu, kde jsou jen matrace). Stejné štěstí už ale nemělo několik dalších neohlášených turistů, kteří dorazili až po nás. Jinak by se jak spacák, tak karimatka pro nocování na zemi v jídelně (které nám na plné chatě svolili) určitě hodili. Tyto dvě věci jsme tedy nesli zbytečně, ale jeden nikdy neví. Navíc karimatky se hodily na odpočinek během dne.
Voda se dala bez problémů natočit vždycky na chatě.
Co se jídla týče, není problém si ho koupit na chatách, ale i sami uvařit ve volně přístupné kuchyňce (na Zbojanďě byly dokonce erární ešusy, na Popradském plesu už bylo třeba mít všechno vlastní, včetně plynu). Ceny jídla jsou tradičně vysokohorské, ale na Zbojandě jsme k ubytování dostali chutnou snídani za pouhé 1€.
ORIENTACE A ČASY: Jako průvodce jsme s sebou měli mapu Vysoké Tatry (č. 2), VKÚ Harmanec, 5. vydání s měřítkem 1:25 000. Mapa obsahuje i textovou část, kde je popis některých turistických tras včetně znázornění převýšení trasy. V mapě jsou také turistické časové údaje. V popisu jsem neuváděla, jak dlouho nám která část cesty trvala. Ale podle mapy jsme byli úplně přesní. Do kopce jsme šli většinou o něco rychleji, pod kopec naopak pomaleji v průměru tedy přesně podle údajů v mapě.
Ahoj, pocházím z Východních Čech. Úspěšně mám za sebou studium žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci, teď je ale mojí alma mater VUT v Brně. Právě moje novinářská minulost ruku v ruce s touhou poznávat a zažít dobrodružství mě přivedla na tuto stránku. Mám ráda sport a …
