Na Ukrajinu jsem vyrazila v listopadu a mým záměrem bylo angažovat se jako dobrovolník při výuce češtiny v českých vesnicích. Protože jsem ale také vášnivá cestovatelka, rozhodla jsem se prozkoumat krásnou přírodu Krymu.
Moje první cesta směřovala do Bachčisaraje. Na kraji města jsem sehnala levné a příjemné ubytování. Většina místních obyvatel je velmi ochotných, proto mě nepřekvapilo, že mě majitel penzionu čekal na nádraží a odvezl mě autem až na místo. Byla jsem v tu dobu jejich jediným hostem, proto se o mě starali s velikou péčí. Přinesli mi svačinu až na pokoj a dali mi cenné rady a doporučení, která místa stojí za navštívení.
Už cestou do prvního cíle, tedy penzionu, jsem zjistila, že jsem zvolila správně. Jakmile jsme se blížili k okraji města, začala se před námi rozkládat nádherná krajina. Podél cesty se tyčily vysoké skály a hned pod nimi byly rozeseté domky místních obyvatel.
Hodlala jsem se zdržet dva dny. Bylo mi doporučeno navštívit známý Chánský dvorec a některé z úchvatných skalních měst. První den jsem tedy zvolila méně náročnou variantu poznávání okolí. Navštívila jsem doporučený Chánský dvorec, který byl nedaleko, maršrutkou asi 3 zastávky, a poté jsem se vydala ke starému Uspenskému klášteru, ukrytém pod skalním převisem kousek za městem. U kláštera jsem potkala ukrajinského výletníka Ruslana, který přijel do Bachčisaraje za prací a ochotně mi nabídl průvodcovské služby na další den. Stejně jako mnoho dalších se podivil mé odvaze vydat se na dalekou cestu bez znalosti jazyka. Ze zkušenosti ale mohu říct, že se znalostí azbuky si člověk hravě vystačí a na všem důležitém se vždy domluví.
Na druhý den jsem si naplánovala výlet po skalních městech, kterých je poblíž nespočetně. Turistický průvodce mi doporučil nejbližší Čufut-Kale, vzdálené pouhé 3 kilometry. Můj osobní průvodce Ruslan však sehnal taxíka a přesvědčil mě, abychom navštívili mnohem zajímavější Mangup-Kale, vzdálené asi 50 kilometrů. K naší velké smůle jsme při příjezdu zjistili, že cesta ke skalnímu městu je uzavřena a museli jsme vymýšlet náhradní plán. Jak už bylo ale řečeno, o skalní města tu nebyla nouze, proto jsme brzy našli neméně atraktivní náhradu – město Eski-Kermen. Výhodou cestování v tomto období byly bezplatné vstupy na různá turisticky velmi oblíbená místa, tedy i na výlety po skalních městech. Začali jsme s Ruslanem šplhat vzhůru po strmých cestách. Zpočátku se zdálo, že túra bude náročná, brzy jsme však vystoupali na vrchol a výhled nás naprosto ohromil. Před námi se rozprostírala hornatá krajina, plná podobných úchvatných skalnatých útvarů. Chvíli jsme jen tak stáli a nevěřícně hleděli do dáli. Poté jsme pokračovali po vrcholu. Skalní blok byl plný menších či větších úkrytů, okýnek a úzkých uliček vytvořených ve skále. Jednou z nich jsme začali sestupovat, ale brzy jsme pochopili, že pravděpodobně povede až dolů do údolí, takže jsme se vrátili a raději pokračovali naplánovanou trasou. Do údolí jsme klesali postupně a náš okruh jsme zakončili na pevné cestě již v nížinách.
Tímto skvělým zážitkem moje návštěva Bachčisaraje skončila a další den jsem se, opět sama, vypravila na jih k Černému moři.
Doprava na Ukrajině je velmi levná. Ze Simferopolu jezdí do jižních atraktivních míst denně mnoho spojů, proto není problém rozhodovat se na poslední chvíli. Vždy je však rozumnější zvolit oficiální hromadný dopravní prostředek, protože jiný způsob cesty se vám může nakonec hodně prodražit.
Já jsem si jako další cíl cesty vybrala město Sudak, nebo přesněji návštěvu stezky Nový Svět, která je od Sudaku vzdálená jen pár kilometrů. Z města sem jezdí maršrutka přibližně každou hodinu. Značení místa, kde se Nový Svět nachází, nebylo příliš kvalitní, proto jsem se na cestu chtěla zeptat někoho z místních obyvatel. To se však v tuto roční dobu ukázalo jako téměř nepřekonatelný problém. V létě turisty přeplněné město bylo nyní liduprázdné. Asi hodinu jsem bloudila po pobřeží, než jsem potkala prvního živáčka. Ten mě navedl na správnou cestu.
Stezka vedla po útesu a tvořila ji úzká cesta zpevněná nízkou kamennou zídkou. Stáčela se doprava podél pohoří a s každým dalším krokem se přede mnou rozevíraly úchvatnější a úchvatnější výhledy na mořskou hladinu, jež se tříštila o vysoká skaliska. Každý krok pro mě znamenal další překvapení. Prošla jsem malou jeskyní a začala jsem stoupat vzhůru, až jsem se dostala na samý okraj mysu s příznačným názvem Nový Svět. Opravdu se mi tento kousek země zdál jiný než ostatní. Nemohla jsem se vynadívat a v tuto chvíli mi bylo trochu líto, že jsem zde úplně sama a nemohu se o své dojmy podělit. Strávila jsem tu asi půl hodiny a užívala si ten jedinečný okamžik. Poté jsem se vydala na cestu, která směřovala zpět k městu. Nebyla už příliš dlouhá, pěšina byla lemovaná množstvím borovic a drobných klečí. Procházka mezi jehličnany příjemně zakončila můj výlet plný dojmů.
Autobusem jsem se dostala zpět do Simferopolu a odtud nočním vlakem do Melitopolu, kde se nacházelo mé dočasné bydliště.
