Děsivé místo i dnes
Kdo rád poznává místa se zajímavou a poutavě děsivou historií, neměl by vynechat muzeum v bývalém koncentračním táboře v Dachau v Německu. Pokud pojedete po silnici okolo, jen opravdu tápete, co se skrývá za obrovskými zdmi. Rozhodně také nečekáte, že z parkoviště se k hlavní bráně dostanete jen přes malebný park, plný vzrostlých stromů a rozkvetlých květin. Málo kdo by si v dnešní době pomyslel, že na tomto místě lidé za 2. světové války neúprosně bojovali o svůj holý život.
Toužíte-li alespoň lehce okusit pocity, které denně prožívali tehdejší, především političtí vězni, doporučuji navštívit toto místo v pozdních odpoledních hodinách, kdy je informační středisko již zavřené a v celém areálu sotva potkáte pár návštěvníků. Místo vás doslova pohltí a najednou vidíte vše tak reálně, polévá vás mrazivý pot, ale vaše zvídavost vám nedovolí z místa utéct.
Pokud se vžijete do kůže nově příchozích politických věznů dne 22. března roku 1933, jistě vás celkem utěší pohled na nápis na vstupní bráně: „Arbeit macht frei“. Bohužel ale heslo: Práce osvobozuje, nebylo myšleno tak zcela doslova. Lidé tu umírali hladem, na různé druhy chorob, vyčerpáním z celodenních prací a častým osvobozením byla až jejich vlastní smrt. V krematoriu přímo v koncentračním táboře bylo za celé období funkčnosti koncentračního tábora Dachau zdokumentováno přes 32.000 spálených lidských těl a odhaduje se, že další tisíce a tisíce byly spáleny bez jakéhokoliv záznamu.
Při vstupu branou se vám zatají dech. Pohled na obrovskou plochu nádvoří je nepopsatelný a ohromující. Až tady si člověk uvědomí, kolik tisíců vězňů muselo obývat tento koncentrační tábor. Výstavba nádvoří byla totiž přizpůsobena až pro 50.000 lidí. Veškeré venkovní prostory jsou obohaceny fotografiemi a texty, které vám svou neúprosnou pravdou odhalují tehdejší skutečnosti.
Po levé straně uvidíte poslední z tzv. vězeňských kasáren, zachovanou především pro reálnou představu o tehdejším životě. Některé z nich plnily funkci jídelny a lékařskému domu, ale převážně sloužily jako obytovací prostory pro vězně.
Najdete zde mimo jiné malé místnosti s na sobě naskládanými postelemi, kde byl skutečně veškerý prostor využit pro co největší počet lidí. Uvidíte původní toaletu, jednoduchou umývárnu a šatnu. Vše bylo přizpůsobeno tak, aby bylo možné ubytovat co nejvíce lidí do jedné kasárny, podmínky pro život tam proto byly více než neúnosné. Jen ztěží si člověk umí představit, že koncentrační tábor v Dachau byl svými podmínkami jedním z nejméně drastických vůbec.
I přesto byl tento koncentrační tábor místem neúnosného utrpení. Jeho prostory byly využívány rovněž na studium lidského těla tím nejhrůznějším způsobem. Lékaři testovali své vyvolené vězně jako nelidské a bezmyšlenkovité bytosti. Aplikovali „pacientovi“ virus nakažlivé choroby a zkoumali reakce organismu při podání různých léků a protilátek. Není asi ani potřeba zdůrazňovat, že mnoho lidí zemřelo opravdu nesnesitelnou a mučivou bolestí.
Když vyjdete z kasárny ven, láká vás dlouhá promenáda, lemovaná nádhernými vzrostlými stromy, až ke kammené kapličce. Cesta je celkem příjemná, než zjistíte, že u každého stromu stála kasárna. Dopočítáte se 34 kasáren. Ohromující číslo. Kaplička vás zaujme především knihou návštěv. Některé zápisky vyjadřují hlubokou bolest příbuzných a známých lidí, kteří zde bojovali o holý život a svůj boj prohráli. Všude bylo hrobové ticho. Ohromná stavba ve mně vzbuzovala obrovský respekt k místu. Cítila jsem chladivý vzduch kolem sebe, vzpomínka na mrtvé byla více než reálná, rozhodně to nebylo pro slabé povahy. Ten nejhorší pocit mě ale teprve čekal.
Následovala prohlídka hlavní budovy, kde sídlilo tehdejší velitelství. Prohlídka je doplněna dechberoucími fotografiemi a předměty, které vlastnily především vězni. Uvidíte vězeňské oblečení, nástroje k mučení a vyslíchání, osobní doklady a mnoho dalšího. Co vás ale jistě nenechá bez povšimnutí jsou nekonečně dlouhé pečlivě vedené seznamy vězňů, s osobními záznamy. Každý je označen číslem a datem narození a nástupu do věznice. Celá expozice je obohacena dokumentárními filmy, fotografiemi vězněných lidí z celé Evropy, především Rakouska, Německa, Ruska, Československa, Polska, Norska, Belgie, Nizozemska a Francie. Celkem tu bylo uvězněno více jak 200.000 lidí z více jak 30 států světa.
Vstupuji do posledního objektu a moje prohlídka se chýlí ke konci. Najednou se ocitnu v dlouhé temné chodbě, lemovanou dveřmi po každé straně. Po nahlédnutí dovnitř je mi jasné, že tento objekt patřil vězňům s mimořádně závažným politickým prohřeškem, který byl považován za hrozbu tehdejšího režimu, nebo vězňům s autoritativní povahou, která by mohla snadno rozpoutat vzpouru ostatních vězňů. Měli to skutečně promyšlené do posledního detailu. Každý vězeň měl ve své cele o rozměrech cca 2,5×2,5 m postel, záchod i umyvadlo. Dovnitř prosvítal jen lehký paprsek světla.
Venku už bylo slyšet poslední návštěvníky jen z povzdálí. Kráčela jsem dlouhou temnou chodbou. Všude bylo hrobové ticho. Neslyšela jsem nic, jen vlastní hromové kroky. Najednou máte možnost pocítit, jaké to je být dozorcem. Vše máte ve své vlastní moci. Cítíte se tak neohroženi a respektováni. Respektováni strachem nevinných lidí.
Jako asi každý člověk jsem viděla dokumentární film o hrůzách koncentračních táborů, ale nikdy jsem neměla možnost se ztotožnit s jejich skutečnými hrůzami. Při návštěvě tohoto táboru v Dachau v odpoledních hodinách, těsně před ukončením možných prohlídek, jsem pochopila, jak reálné a děsivé místo to kdysi bylo a stále je.
Pocházím z města skla – Nového Boru. Cestování a sportování mě doprovází už odmalička. Cestovala jsem nejen za prací, ale také za dobrodružstvím, protože občasný adrenalin je pro mě nedílnou součástí smyslu života. Nyní bydlím a pracuju v Mladé Boleslavi a studuju VŠ – fakultu …
