Úterý, 17.srpna
Ze stanu vylézáme ještě za tmy, kolem tři čtvrtě na šest. Den začneme teplou a vydatnou, avšak rychlou snídaní a hodinu po probuzení již začínáme stoupat přes město k horám. Dle průvodce je dnešní etapa k refugi d´ Ortu di u Piobbu otázkou sedmi hodin čisté chůze. První dvě hodiny, kdy je ještě příjemná teplota, ubíhá cesta relativně rychle. Na Bocca a u Saltu ve výšce 1250 m n. m. jsme oproti průvodci 30 minut „ve ztrátě“. Nevadí. Dávám si dalších 30 minut odpočinku, při kterých pozřu několik musli tyčinek a vyrážím dále. Cestou na Bocca a u Bassiguellu je třeba překonat několik obtížnějších úseků, které jsou zpravidla jištěny řetězy. Na vrcholku je krásný travnatý plácek s košatými borovicemi, pod kterými je příjemný stín. Odtud je to k refugi hodina a půl cesty relativně po vrstevnici. Dnešní etapu jsem s přestávkami zvládl za zhruba osm hodin. Martina doráží necelé dvě hodiny po mě.
Středa, 18.srpna
Ráno je oproti minulým nocím, které jsme strávili poblíž moře, poměrně chladné. Ze spacáků se tedy hrabeme jen s velkým přemáháním. Na dnešní etapu vyrážíme před půl 8. Hned od chaty začíná cesta stoupat, aby zhruba po půl hodině zase sestoupila do údolí. Při sestupu uklouznu, a já i foťák to odnášíme několika šrámy. Oba však jsme schopni dále fungovat. Foťáku by mi bylo zvlášť líto:) Po dvouhodinovém klesání podél bývalé salaše začíná téměř dvouhodinový výstup na Bocca Piccaia (1950 m n.m.). Odtud vede cesta, spíše připomínající horolezecký výstup, střídavě po hřebeni a pod ním, až k Bocca Corrozu (1865 m n. m.). K chatě to nyní je 600 výškových metrů klesání, respektive 90 minut. Cesta vede po kamenech a šotolině, takže o lehčí pády není nouze. U chaty je již většina pěkných míst pro stany obsazena a tak Jurka stavíme poblíž nevábně vonících toalet. Jednu noc to snad vydržíme.
Čtvetek, 19.srpna
Jako většinu předchozích dnů vstáváme kolem sedmé hodiny. Posnídám údajně vysokokalorickou instanční pohankovou kaši, kterou jsem po pár soustech málem do ešusu vrátil. Dojídám se tedy tatrankami. Před osmou vycházíme od refuge a po necelé půl hodině přicházíme k visutému mostu, tolik známému z mnoha fotek v publikacích a z internetu. I my tedy samozřejmě děláme sérii několika fotek. Poté cesta začíná stoupat až k jezeru Muvrella, které však spíše než horké jezero připomíná menší zakalenou tůni. Najíme se a kocháme se výhledem na okolní hory. Po krátkém odpočinku začneme opět stoupat od jezera na hřeben, po kterém jdeme (respektive se šplháme) asi hodinku. Najednou se před námi otevře nádherný pohled do údolí, ve kterém spatřujeme zimní lyžařské středisko Asco. Klesání šesti set výškových metrů nám zabere něco málo přes dvě hodiny. U refuge dokoupíme chleba a nějaké ovoce. Postavíme stan a uleháme ke spánku.
Pátek, 20.srpna
První výškové metry jdeme po lyžařském svahu, ze kterého se po pár desítkách minut odpojujeme do borového lesa. Poté stoupáme zhruba 4 hodiny na Bocca Tumasginesca (2183 m n. m.). Zde si poprvé za osm dní oblékám, kvůli silnému větru, bundu. Při pohledu na průsmyk, který nás čeká vidím konečně nějaké zpestření v podobě řetězů, které by měli usnadňovat pohyb po téměř kolmé stěně. Na dno údolí to je kolem 200 výškových metrů, na protější hřeben pak ještě o několik desítek výškových metrů více. Tento vzdálenostně krátký úsek nám zabere i s obědem bezmála tři hodiny. Po výstupu na Bocca Minuta (2218 m n. m.) nás čeká již poměrně „nudné“ klesání k refugi. Stan stavíme až u bystřiny pod refugií.
Výlety a obecně cestování mám rád již od útlého dětství, kdy mé kroky směřovaly zejména na hrady a zámky po ČR. Postupem času jsem začal vyhledávat spíše odlehlejší a méně známe oblasti na východ od našich hranic. Takže když zrovna nepracuji a nesedím před monitorem, trávím nejvíce času s batohem na zádech nebo v sedle kola.
