27. července
Ráno se nikomu nechtělo vstávat, ale nakonec jsme se vyhrabali ze stanů a vyrazili. Sestupovali jsme dolů do vesnice Zhabeshi. Cestou nám docházela voda a tak jsme byli rádi za pramínek vytékající ze skály. Byl u něj dokonce hrníček na pití. Prošli jsme vesnicí, místní nám vnucovali odvoz za peníze a my odmítli a chtěli jsme zkusit stopovat. S Lukym jsme stopovali jako 3. dvojice, ale podařilo se nám nějak záhadně stopnout auto jako první. Ostatní měli ale taky štěstí a tak jsme nakonec dorazili o pár minut jako poslední. Aleš s Tomášem se vezli pěkně na korbě pick-upu. My jeli se starým vojenským jeepem ve 4 na zadní sedačce s nějakými ukrajinskými turistkami. Byly o dost čistší než my, ale smály se na nás. V Mestii jsme hned zamířili do místní restaurace na pivka a nějakou místní specialitu. V celém městě ale nefungoval proud, takže z jídelního lístku měli jen asi 3 jídla. Dali jsme si Ojakuri což byly opečené brambory s cibulkou a vepřovým masem. Byla to fakt dobrota. My jsme strategicky počkali jak bude jídlo vypadat a až pak si objednali. Chudák Karel a Martina čekali na jídlo asi hodinu a půl. Pak všichni vyrazili na obchůzku po místních obchodech a dokoupili zásoby. Jen byl problém s chlebem, neměli ho kvůli výpadku elektřiny. ¨
Ve městě bylo hrozně moc lidí, celý park na náměstí byl nacpaný lidma. Byla tu policie, hasiči i místní strážníci. Zjistili jsme, že má přijet někdo z vlády. Nějak se z toho rozšířila fáma, že přijede Gruzínský prezident. Někteří ho chtěli hrozně vidět tak jsme čekali. Pořád se nic nedělo, Karel s Filipem usnuli na karimatkách, já a Aleš jsme psali deníček. Nakonec jsme zjistili, že to je „jen“ ministr zahraničí. Tak jsme byli celkem otrávení a konečně vyrazili nahoru na kopec nad městem. Převýšení bylo kolem 600 – 700 m a dalo nám to celkem zabrat. Naštěstí už tolik nepražilo sluníčko, ale dokonce začalo trochu pršet. V dálce i hřmělo a Luky se trochu bál bouřky. Během chvilky ale přestalo, tak jsme nakonec dorazili nahoru mokří jen od potu a né od deště. Nahoře u křížku byli nějací lenoši, kteří se tam nechali vyvézt autem. My sme klasicky povečeřeli a unavení zalezli do stanů. Během noci nás přišly navštívit krávy a začaly ochutnávat věci nechané venku. Já jsem to normálně zaspala. Jen jednou, když kluci zaháněli krávy a vylezl ven i Lukáš (asi mi šlápnul na ruku) tak sem vylezla a byla uplně zmatená co tam venku dělají.
28. července
Ráno nás sluníčko vyhnalo ze stanů celkem brzo. Pomalu jsme sbalili a vydali se k salaši pro vodu. Vyrazili jsme s tím, že nás čeká jen kousek cesty k jezeru. Ani jsem se pořádně nenamazala a nedala si šátek na hlavu. Nakonec ten kousek cesty trval 2 hodiny sluníčko zas pěkně pálilo. Naštěstí už tady skoro nebyly hovada, což jsme všichni s radostí uvítali. Jezero bylo obrovský zklamání. Ošklivý, malý, bahnitý a okolo spousta krav. Takže bylo jasný že se tam chodí koupat a pít a kdoví co ještě. Ale Tomáš si zaplaval, já jsem se taky zkusila trochu ošplouchnout a pak do vody skočili i ostatní kromě Aleše a Lukyho. Chvilku jsme dali opalovačku a vyrazili dál.
Po chvilce cesta začala dost prudce klesat. Vlastně tam ani žádná cesta nebyla, prostě jsme šli každý někudy dolů travnatým svahem. Bylo potřeba překonat koryto řeky, což nebylo úplně jednoduché. Aleš, Tomáš a Lukáš šli napřed a my ostatní moc nevěděli kudy jít. Cesta fakt strmě klesala a uvolňovaly se kameny. Kluci na nás mávali kudy máme jít. Luky mě přišel vysvobodit od batohu, abych to snáz přešla. Chudák si cestou odřel nohu. Pak vyrazil i Karel pro Martiny batoh. Konečně jsme všichni byli na druhé straně. Dali jsme pauzičku, zakousli nějakou tyčinku a šli dál. Našli jsme celkem pěkný plácek na stany. Sice byl plný kravinců, ale na to už jsme si nějak zvykli. Kousek níž tekl potůček, který jsem si vyhlídla na koupání. Vytékal z pod sněhových polí a chladily se v něm krávy. Dalo mi trochu práce je z toho strategickýho místa vyhnat, ale nakonec se povedlo. Voda byla hrozně ledová, ale od „koupele“ mě to neodradilo. Jako vždycky jsem se koupala jediná a ostatní si ze mě dělali srandu. Prasata jedny. Jen Martina si přišla vyprat. Oheň jsme nedělali, takže všichni brzo zalezli do stanů.
29. července
Ráno jsme původně chtěli vyrazit v 7:30 ale s Filipem a Karlem to prostě nějak nešlo, ale 8. hod byla nakonec taky dobrá. Začali jsme stoupat do sedla. Po pár hodinách jsme do něj vylezli a čekal nás sestup do vesnice Becho. Sestup zase špatný, i přes to, že jsem si vzala návlek mě pobolívalo koleno. Filip zničil už 2. hůlku, tentokrát jí ohnul. Byl celkem naštvaný, že už mu žádná nezbyla. Aleš mu zase zopakoval, jak jsou hůlky stejně nahovno. Sestup byl nekonečný, dole jsme se museli prodírat nepříjemnou přízemní vegetací (sahala tak do pasu a výše). Po sestupu jsme měli v plánu stopovat do Zugdidi. Šla jsem poslední a Lukyho to hrozně štvalo, protože na mě pak musel čekat kvůli stopování. Nakonec jsme k silnici přišli první, protože Aleš a Tomáš měli štěstí a někdo z místních je pozval na jídlo a zbylá čtveřice se stavila v kiosku na menší nákup. Začalo pršet a vládla ne uplně příjemná atmosféra. Nakonec jsme se sešli všichni na jednom místě v autobusové zastávce.
My s Lukym celkem rychle odjeli s nějakým Gruzincem. Prý byl voják a sloužil v Kosovu. Víc jsme kvůli jazykové bariéře nepokecali. Jel jako šílenec, předjížděl dost nebezpečně. Kličkoval po cestě mezi krávami a ze svahu spadanými kameny. Ale byl hodný a místo aby nás vyložil ve vesnici, kde původně chtěl nás zavezl až do Zugdidi na vlakáč. Byli jsme tu první a měli dost času zajít si na něco na zub. Já si dala Chačapuri a Luky si objednal „kebab“ který byl ve výsledku placka z mletého masa, ponořená v hromadě výborné omáčky, s cibulkou a brambory. Pochutnali jsme si a nějak si vyříkali dnešní neshody. Karel s Martinou chytli stopa po nás a Filip a Ondra jeli maršutkou. Po příjezdu přišli s tím, že na kluky počkáme až v Batumi u moře. Moc se mi ten nápad nejdřív nelíbil ale pak se tak nějak odhlasoval. Zjistili jsme, že cesta vlakem by byla na dlouho :(. Tak se nakonec rozhodlo pro maršutku. Jela brzy ráno. Doufali jsme, že do té doby přijedou i kluci. Ti ale napsali, že ještě vůbec nevyrazili a že máme klidně jet k moři bez nich. Rozhodli jsme se pro přespání venku u „altánku“ před nádražím. Byl divnej a smrdělo to tam chcánkama. Koupili jsme petky s pivkem a čekali na ostatní. Ti šli do města taky na nákup, ale přišli až někdy za tmy. Začalo fakt hodně pršet, mysleli jsme si, že nás altánek schová, ale moc to kvůli silnému větru nefungovalo. Přesunuli jsme se do budovy nádraží, že tedy budeme spát tam. Bylo tam odporné vedro, tma, protože vypadl proud a přišli se sem schovat i místní toulaví psi. Policajti byli hodní a ukázali nám, kde můžeme spát. Starali se o nás fakt dobře, možná až moc, šli zkontrolovat ikdyž jsem se vyplížila ven, abych si odskočila na záchod :). Martina na našem místě na spaní zašlápla švába, což mě moc nepotěšilo, ale nakonec jsem celkem bez problémů usnula.
