20. července
Náš sraz na letišti ve 13:30 se absolutně nedodržel, včas tam byla jen Martina. Ostatní to stihli jen tak tak. Já jsem to nezvládla vůbec a pod tlakem časové tísně jela z Dejvic taxíkem :( (Kompa už měl u sebe Robin a já nevěděla v kolik co jede a v kolik tam přesně musím být). No ale ukecala jsem to bez taxametru se slevou na isic. Obalili jsme batohy a mohlo se vyletět. Letadlo bylo nakonec OK, houska k jídlu trochu sušší a gumová ale Trafova mrkev v ní nebyla :). V Kyjevě jsme dali 2 pivka, kluci ulovili nějaké jídlo, Martina ztratila časopis a byla z toho opravdu špatná. V letadle do Tbilisi jsme seděli každý zvlášť a já jen těsně unikla sezení vedle celkem hlučnýho dítěte. Skoro celou cestu jsem prospala a probudila se jen na jídlo. Na letišti byla napínavá chvilka u výdeje zavazadel. Jak jinak, moje krosna dorazila jako poslední. Mít svůj batoh byla velká úleva a šli jsme hledat místo na spaní. Taky díky časovému posunu bylo už 3 ráno. Místo jsme vychytali dobře a já klasicky během 5 minut vytuhla.
21. července
Ráno nás vyhnali z našeho stanoviště a my překvapeně zjistili, že letiště, které bylo v noci narvané k prasknutí je teď téměř vylidněné. Sbalili jsme, já měla fakt velkou radost z Karla a Filipa. protože to jsou fakt brzdy » já budu vypadat jako největší rychlík :). Vyměnili jsme každý kolem 50€ a busem odjeli do města na vlakáč Vazgali, kde měl být sraz s ostatníma. Cestou v buse nás překvapilo množství revizorů a náš údiv rostl s každým dalším až do celkového počtu asi 8!! Mazec. Teď už u kafíčka čekáme na druhou část skupiny a Filip už druhej den vymýšlí, kam si našije českou vlajku na batoh. Nejsem si úplně jistá jestli to dneska vůbec stihne. I já jsem v sobě našla pidi kousek vlastenectví a vzala si od Ondry malinkou vlajku na batoh. Doufám, že to Luky aspoň trochu ocení.
Kolem 14 hod. dorazil konečně zbytek skupiny, měla jsem radost, že jsme se konečně setkali. Vlak do Zugdidi nám jel ve 23:05, koupili jsme si místenky a po skupinkách vyrazili na prohlídku města. Tady se začalo projevovat to, o čem Luky mluvil, že se celá grupa tak nějak automaticky dělí na půlky s pořád stejným složením. Všude v ulicích mají neuvěřitelný nepořádek, všude se válí odpadky. Také zde je hodně žebráků. Vypadají ale celkem slušně a čistě, na rozdíl od smradlavých bezdomovců u nás v Praze. Projeli jsme se metrem, kde jsem přesvědčila Lukáše, aby mi udělal pár fotek pro Lenku Štulíkovou (vedoucí DP). Snad jí udělají radost. Aleš a pak i Tomáš se od nás odpojili a my se šli za 2 LARI podívat do místní ZOO. Člověk by čekal, že to bude pěkný zážitek, ale opak byl pravdou. Vyvolalo to v nás, jako lidech, kteří mají rádi zvířata, dost depresivní náladu a pocity. Bylo zde hodně medvědů, umístěných po 1 v příšerných betonových ohradách. Neměli tam nic, max. chatrný přístřešek proti sluníčku, kde se podle mě dalo schovat jen pár hodin denně. Pak tu byl lev, tygr, černá puma bez ocasu, hyeny a nějaký ptáci. Všechna zvířata působila utrápeným dojmem. Některá ležela schoulená v koutku klecí a u jednoho supa jsme fakt dlouho váhali, jestli žije nebo ne. Žil, zatím. Za další 1 lari jsme vlezli na vysoké rezavé kolo, abychom si užili výhled po okolí. Luky se nahoře trochu bál. Strach trochu umocnil pohled na šrotoviště, kde se válely rozbité kusy místních kolotočů. V některých rezavých kusech jsem poznala sedačky z kola, na kterém jsme právě seděli. ZOO jsme opouštěli plni smíšených pocitů.
Pak jsme si ještě prohlédli město, stavili se na pivko. Tam nás oslovil jeden místní člověk, pořád tvrdil že nás miluje, že jeho syn je taky Lukáš a dal nám na sebe číslo, ať se určitě ozveme, že nás zve do svého wine-housu. Jmenoval se Lasha a byl fakt milý. Jsem zvědavá, jestli k němu stihneme zavítat (nestalo se). Ještě jsme nakoupili ovoce a zeleninu na trhu, v obchodě pivo a vrátili se za ostatními. Vlak vypadal zvenku divně, zevnitř hodně luxusně. Velké pohodlné sedačky, které slibovaly supr pohodlný spánek po celých cca 8 hodin jízdy. Vlak stál 14 lari. Bylo v něm pekelné vedro. Naštěstí jsme vyhráli místa u okýnek. V noci jsme se dost převalovali a ráno byli trochu rozlámaní.
22. července
V 7 ráno jsme dorazili do Zugdidi. Bylo opět pořádné vedro a my před místním vlakovým nádražím sháněli maršutku do Mestie. Vznikl trochu chaos, protože někteří potřebovali hodně na WC, které nebylo zrovna poblíž a tak jsme se nakonec do ulovené maršutky všichni nevešli. Karel a Filip tedy jeli jiným autem. Ještě jsem se nevzpamatovala ze zážitku ze ZOO a už mě čekal další šok. Před nádražím se potácel krásný roztomilý, ale příšerně zubožený pejsek. Byl hubený, odřený, sotva stál na nohou. Fakt se mi chtělo brečet když jsem ho viděla. Chtěla jsem mu aspoň nalít vodu do hrnečku, Lukáš na mě dost divně koukal, no možná měl trochu pravdu a mohl mít nějakou nemoc. Náš odjezd se pořád nějak protahoval a tak nám z očí dost dlouhou dobu nezmizel. Místním lidem to bylo evidentně absolutně jedno. Konečně jsme odjeli. Cesta byla dlouhá, vedro úmorné, v autě byla okýnka jen u řidiče a spolujezdce a my vzadu jsme se pekli.
Pan řidič dělal pauzy na focení, záchod, nebo abychom si natočili do petek dle mě hrozně odpornou minerálku. Když jsme dorazili, vymýšleli jsme co dál. Místní vykukové se nám snažili vnutit jedno auto za 180 LARI s tím, že bychom pro nás 8 museli mít 2. To se nám nelíbilo, tak jsme dali oběd, poohlédli se po městečku a pak sehnali pána, který nás za 200 LARI našlapal všech 8 do auta, kde se normálně vejde tak 5 lidí. Plus našich 8 obřích batohů a byli jsme jak sardinky. 2 hodiny cesty do Usguli se fakt daly přežít jen s velkým sebezapřením. Vystoupili jsme zpocení, s mokrými zadky, ale šťastní, že už jsme na místě. Ještě asi hodinku jsme šli za vesnici a na celkem pěkném místě u potůčku postavili stany. Už na nás ani nesvítilo sluníčko, ale já neváhala a v ledovém potoce jsem se celá včetně vlasů umyla. Povečeřeli jsme a pak nás zima zahnala do stanů.
