Z Popradu jsme vyrazili vlakem Tatranských železnic směrem na Štrbské pleso, měli jsme naplánovaný výstup v Srdci Tater. Tímto se dostávám k první radě, kterou bych vám rád předal. V těchto vlacích je totiž důležité zmáčknout tlačítko pro otevření dveří ještě před zastavením vlaku! Je horší to zjistit, až když vlak odjíždí z vaší cílové stanice a vy stále stojíte ve vlaku a mačkáte to tlačítko…a vlak jede…a vy stále mačkáte…a jedete.
Když jsme už zase byli v naší cílové stanici Nový Smokovec, šli jsme se ubytovat do krásného penzionu. Další den jsme po snídani vyrazili z Nového Smokovce na Hrebienok. Vede tam cesta podél pozemní lanovky. Půjdete přibližně 50 minut. Všude okolo je vidět jakou škodu udělala vichřice v roce 2004. Na Hrebienku se nachází konečná stanice lanovky, restaurace, obchod se suvenýry a hlavně půjčovna koloběžek (4 EUR) a bugin (6 EUR) pro sjezd zpátky dolů do města po parádní asfaltce!
Rainerova útulna
Vyrazili jsme poté na Rainerovu chatu. Většina cesty je z kopce dolů, lesem. Jdete po červené asi 15 minut a cestou se můžete rozhlížet po okolí. Mezi stromy zcela jistě uslyšíte hučet vodopád. Po chvilce dojdete k nejstarší chatě ve Vysokých Tatrách. Je to krásný srub, kde si můžete dát něco k pití, jídlu a chvilku posedět v teple. Bude-li vám zima, ale i když nebude, ochutnejte čaj místního chataře, který si tento nápojsám připravuje. Opravdu to stojí za to. Na tomto místě, když budete mít štěstí, můžete potkat krotkou lišku. My jsme tu narazili na velkou spoustu dětí, které lišku krmily svými svačinami rovnou z ruky. Netuším, jestli ji ještě potkáte nebo pod náporem chlebů a salámů zdechla.
Naší další naplánovanou zastávkou byly vodopády Studeného potoka. Směr na vodopády je znovu z kopce, tentokrát ale po dost kamenité cestě a cesta trvá asi 20 minut. Teče tu přes velké balvany průzračná namodralá voda. Dále jsme pokračovali na Zámkovského chatu po stejné cestě od vodopádů zpátky. Jdete z většiny po seskládané kamenné cestě. Po hodině cesty, tentokrát prozměnu do kopce, dojdete před celkem velkou dřevěnou chatu. Můžete si zde dát nejen svačinu, ale i oběd v restauraci. Vaří velmi dobře a dá se tu i ubytovat. My jsme si tu dali čaj, hranolky, bramboráčky a párky. Když jsme dosedli, začalo pršet. Po chvíli déšt ještě zesílil a my se rozmýšleli, jestli pokračovat dál nebo to otočit a zamířit dolů. Většina skupin, které tu seděli, byli pro cestu dolů. Nám přišla škoda dojít sem a nepodívat se dál. A tak jsme šli směrem na Téryho chatu. Pršelo a byla mlha, takže jsme se nemohli moc rozhlížet po okolí. Kameny už dál nejsou tak pěkně srovnané a cesta je hrbolatější. Musíte už dávat pozor kam šlapete, obvzlášť když prší. Za pěkného počasí je krásný výhled, my jsme v té mlze sice neviděli nijak extra daleko, ale i tak to byla nádherná podívaná.
Procházeli jsme okolo posledních stop sněhu a následně začala stezka stoupat vzhůru. Přibývali větší kameny, terén byl náročnější. Směr chůze byl dobře znatelný a turistické značky viditelné. Je to pro běžného turistu již náročnější terén. V dešti se nám šlo stále hůře, ale i tak, nebo možná právě proto, jsme si to dost užívali. Po hodině a půl chůze jsme si už ale začali říkat, že by jsme přece mohli být tam. Že je to sice krásné, ale zas taková prča to není. Když už jsmešli asi hodinu a padesát minut, dostali jsme se na jakýsi vrcholek a asi šedesát metrů před námi se v mlze rýsoval obrys střechy. Zjistili jsme, že je to potok a ne střecha a že pravá Téryho chata stojí sto metrů na levo. Konečně jsme byli tu! Uvnitř je opravdu krásná, teplá a hlavně suchá. Dali jsme si česnečku, něco k pití a převlékli se do suchého. Do hor, ať už jsou jakkoli velké či malé, je vždy dobré si vzít náhradní oblečení. A nám se to tentokrát vyplatilo. Chvilka oddechu a „Hurá zpět do deště!“ Spočítali jsme si, že cesta zpět bude o dost rychlejší, alespoň v nadcházejícím strmém úseku, kterým jsme vylézali.
Možná po minutě chůze, jsme obešli jeden velký balvan a za ním asi 20 metrů od nás stál kamzík! Začal jsem strašně rychle šacovat brašnu a vytahovat foťák, abych kamzíka ulovil. Vyndal jsem, nastavil a fotil, po nějakých dvou cvaknutích spouště, začal kamzík bohužel celkem rychle mizet v mlze. Snažil jsem se ho ještě zachytit, ale nevyšlo to. Cesta už byla pak klidná, dokonce přestalo pršet, v což jsme už ani nedoufali a z Hrebienku jsme se svezli lanovkou. Dole v Smokovci jsme již při skoro žhnoucím slunci (což byla příjemná změna oproti celodennímu dešti) cestu po krásách Slovenských Tater završili Tatranským čajem. Doufám, že se vám putování v mém podání líbilo a že snad inspiruje k prohlídce těhle nádherných míst.
Smokovec (1050 m n.m.) > Hrebienok (1285 m n.m.) – 1:15 hod.
Hrebienok (1285 m n.m.) > Rainerova chata (1301 m n.m.) – 0:15 h.
Rainerova chata (1301 m.n.m.) > Vodopády Studeného potoka – 0:20 h.
Rainerova chata (1301 m.n.m.) > Zámkovského chata (1475 m n.m.) – 1:00 h.
Zámkovského chata (1475 m n.m.) > Téryho chata (2015 m n.m.) – 2:00 h.
