Je tomu teprve pár měsíců, kdy mě kamarádi začali přemlouvat, abych si s nimi pravidelně chodila na umělou stěnu. Doposud jsem aktivně jezdila na kole, chodila po horách či hrála squash. Tedy provozovala sporty, při kterých je člověk více méně nohama na zemi. Ale jelikož jsem zastáncem hesla, že zkusit se má cokoliv (a v mládí to platí dvojnásob), tak jsem kývla :)
Vybavení na lezení jsem neměla v podstatě žádné, ale mé první investice byly jen do lezeckých botek (takzvaných lezeček). Ostatní věci, jako je úvazek, lano či karabiny, jsem si půjčila od ostatních. Na stěnu jsme chodili jednou až dvakrát týdně. Začínala jsem na jednoduchých cestách a později obtížnost zvyšovala. Samozřejmě jsem se naučila i to jak správně jistit parťáka, který byl právě na stěně.
První lezení venku
V půlce května, po asi třech měsících pravidelného lezení na umělce, jsme se rozhodli vyrazit ven. Před odjezdem bylo nutné rozšířit mé lezecké vybavení a tak jsem ve specializovaném obchodě s horolezeckými lany pořídila, na doporučení prodavače i kamarádů, dynamické lano Tendon Master 9.4.
V sobotu ráno jsme vyrazili do Srbska (vesnice nedaleko Karlštejna), kde v místních vápencích najdete nespočet cest různých obtížností. Jelikož to bylo (alespoň pro mě) první lezení „venku“, volili jsme spíše lehčí varianty cest, ale i tak si to všichni zúčastnění užili.
Do Srbska, které je pro nás celkem blízko, se od té doby snažíme jezdit pravidelně. Avšak byli jsme již i v jiných lezeckých oblastech, namátkou Čtyři Palice (Českomoravská vrchovina) či úchvatné Adršpašské skály.
Lezení se stalo mým dalším velkým koníčkem a jsem toho, že jsem se rozhodla jej před sedmi měsíci zkusit, samozřejmě nelituji. Takže pokud i vy přemýšlíte nad tímto zajímavým sportem, tak jej zkuste. Počáteční investice jsou takřka nulové (dají se zapůjčit i lezečky) a ten pocit při lezení opravdu stojí za to.
autorem fotek je Adam Kubalica
