Středa, 7. července 2010
Klasicky vstáváme později než jsme měli v úmyslu. Na nebi se jen místy prohání několik osamocených mráčků. Před námi se rýsuje vrcholek, jehož jméno se jen domníváme. Nejprve tedy klesáme do sedla a poté traverzujeme po svahu a vrchol obcházíme z levé strany.
Najednou se před námi vynoří bílé vrcholky. Nejprve se domníváme že se jedná o 70 km vzdálený Fagaraš, na kterém leží zbytky sněhu. Čím se ale blížíme blíž a blíž zjišťujeme že přeci není možné, že bychom došli až na Fagaraš:) Usuzujeme tedy že se jedná o vápencovou kru, kterou je pohoří Capatiny zakončeno.
Cestou směrem k této kře ještě Radka zjišťuje, že někde cestou vytratila bundu, a jelikož být v horách bez bundy není zcela optimální, rozhodne se pro ní vrátit. Naštěstí ležela u cesty jen pár desítek minut zpátky. V mapě už se přestáváme orientovat, a tak zkoušíme komunikaci s bačou, kterého cestou potkáváme. Ukazuje někam rukou, důvěřujeme mu a tak se tímto směrem vydáváme. Jen se přehoupneme přes zatravněný hřeben spatřujeme v údolí pod námi jakési stavení připomínající alpskou chalupu. Pevně doufám, že tam narazíme na výčep s pivem. O zhruba kilometr dál je vidět ještě salaš. Rozvíjíme diskuzi, zdali půjdeme k velké chatě připomínající hotel, či k salaši. Vyhrála salaš. Cestou k ní natrefíme na ideální stanovací plácek, na kterém se pro dnešek usadíme.
Jen co dojíme večeři, slyšíme blížící se psí štěkot. Přiběhnuvší psi nevypadají nebezpečně a dokonce jeví zájem o naše pohlazení. Po několika minutách přichází i bača s početným ovčím stádem, které obklopuje naše stany. Jen co s bačou prohodíme pár vět a vykouříme několik cigaret nabízí nám k ochutnání brynzu. S Adamem tedy jdeme s ním za jeho ženou, která nás zavede k ním do přístřešku. Dostáváme opět velikánský kus domácího sýru a láhev pravého ovčího (nebo kozího) mléka. Opět zjišťujeme, že jsme si nevzali nic, čím bychom této ženě oplatili její štědrost. Proto při návratu k ostatním prohledáme batohy a naleznouce několik sladkých dobrot jdeme s nimi za bačou jako poděkování za sýr a mléko.
Večer, ač jsme již po večeři, sníme nemalý kus sýru a s plnými žaludky jdeme spát.
Středa, 8. července 2010
Po snídani přemýšlíme kudy se vydat, zdali směrem k vápencové kře, jak popisují průvodce. Či k chatě připomínající horský hotel, který jsme viděli včera, jak jsme vykoukali z mapy a jak nám doporučil i bača. Rozhodujeme se pro onu horskou chalupu a s vidinou, že tam nakoupíme pečivo ani nesnídáme. Čím více se však ke stavení blížíme, tak se vidina pečiva a hlavně pivka rozplývá. Při pohledu na třípatrovou budovu zblízka je vidět, že je již několik let opuštěná a značně zchátralá. Jedinými obyvateli, které jsme spatřili, byl nespočet vlašťovek, mající hnízda pod střechou. Alespoň zde nabereme vodu z pramene za chatou.
Již jsme líní se vrátit a pokračovat k vápencové kře. Dle mapy docházíme k závěru, že sejdeme-li do údolí, měli bychom natrefit na potok, podél něhož bychom se k ní měli tak nebo tak dostat. Vydáváme se tedy z kopce, abychom opět ztracenou výšku nabrali při výstupu po cestě vedoucí k nějaké salaši. Tu raději, kvůli štěkajícím psům, obcházíme velkým obloukem a vcházíme do lesa ve kterém cesta končí. Nejsme však žádné slečinky a pokračujeme dál i bez cesty. Chvílemi se prodíráme křovím, jindy zase keřový podrost zmizí a cesta ubíhá rychleji. Čím jsme v lese hlouběji, začínám se, a ne jen já, ale možná i ostatní, obávat medvědů. Obavy nakonec zaženeme zpěvem všemožných i nemožných písní.
Po pár hodinách netrefujeme na lesní cestu, která nás dovede až na dno údolí ve kterém teče a zurčí čistý horský potok. Naději, že nás tento potok dovede k vápencové kře jsme už před nemalou chvíli pohřbili. Cestou podél říčky potkáváme několik part dřevařů z čehož usuzujeme, že by poblíž mohla být vesnice. A snad v každé vesnici je přeci hospoda a obchod, tedy aspoň u nás v Čechách. S touto vidinou nabíráme druhý dech, a opravu po asi dvou hodinách chůze spatřujeme první obydlí. Jak míjíme jednotlivé stavení ve vesnici, jejíž jméno, měla li vůbec nějaké, mi v paměti neutkvělo, rozplývá se naše představa o odpočinku nad chlazeným pivkem.
Při překračování řeky, která nás provázela posledních pár hodin, máme možnost vidět místní odpadové hospodářství v praxi. Mylně se domnívám, že žena jdoucí po hraně jezu a vláčející velký koberec jej hodlá v řece vyprat. Nevláčila se s ním za účelem jeho vyčištění, ale použila jej jako pytel na všemožný odpad, který posléze bez jakéhokoliv váhání vysýpá do řeky a odchází.
Vcházíme na hlavní ulici a rázem se stávám atrakcí číslo jedna. Domorodci, sedící před svými domy klábosí, smějí se a pozorují nás. Po chvíli se odhodláme zeptat, kde že to vůbec jsme, vytahujeme naši pofidérní mapu a dáváme ji místním do rukou. Po pár minutách se jejich prsty shodují v jednom bodě, který je však vzdušnou čarou asi 30 kilometrů od Baile Olanesti, od lázní, kde jsme dnešek chtěli zakončit.
Radka tedy zkouší využít svoji brilantní italštinu a zjišťuje, zdali odsud jezdí autobus. Jezdí, ale dnes už prý nepojede. Nakonec dostáváme nabídku, na odvoz do městečka ležícího u hlavní silnice, odkud autobusy jezdí častěji. S velkými díky tuto možnost vítáme. Po chvíli vyjede z garáže starší Renault a mi se v pěti lidech a s batohy mačkáme na zadních sedadlech. Na místě řidiče sedí Rumun, který umí řídit a na místě spolujezdce jeho kamarád, který zase pro změnu umí italsky. No, cesta do asi 20 kilometrů vzdáleného Horezu to byla vskutku zajímavá a jen stěží popsatelná, ale když jsme z auta vystoupili, všichni jsme si oddechli:)