Pokud člověk chce zažít opravdové kouzlo hradu Bezděz, měl by tento hrad navštívit v zimě. Mně se tato možnost naskytla v prosinci a i přes nevlídné počasí jsem dokázala přemluvit svého přítele, který se mnou celý dobrodružný výlet absolvoval.
I když nám návštěva hradu trvala necelý den i s dopravou z Mladé Boleslavi na parkoviště v podhradí a zpět, byl tento výlet pro běžné rekreační sportovce celkem výzvou. Musím ale uznat, že výstup na hrad Bezděz v zimě má i své výhody. Parkovací místo si člověk může vybrat dle libosti, nemusí se mačkat u informačních tabulí a může si vyfotografovat nespočet zajímavých míst bez jediného zvídavce.
Cesta nahoru byla ale rozhodně pro dobrodružné povahy. Nohy se bořily hluboko do sněhu a častá přestávka na „kochání se po krajině“ byla rozhodně vždy namístě. Člověk opravdu vnímal historické pouto k tomuto místu. Prožívali jsme skutečnou Křížovou cestu a s vypláznutým jazykem obdivovali každou z patnácti kapliček při cestě na nádvoří hradu. Monumentálnost hradeb byla nepopsatelná. Není divu, že hrad nebylo možno dobýt více jak 400 let po jeho založení Přemyslem Otakarem II.
Nahoře nás ale čekala mnohonásobná odměna v podobě nádherného výhledu do krajiny. Jen škoda, že začalo lehce sněžit, protože přes hustou oblačnost jsme sotva dohlédli na Máchovo jezero. Bohužel nás nahoře nečekalo žádné občerstvení, hrad je totiž v zimním období zavřený. Musím uznat, že je to škoda, protože po dechberoucím výstupu by si člověk určitě zasloužil trochu energie na zpáteční cestu.
Cesta dolů už byla plná legrace. Dokonce jsem i okusila ledovou svěžest čerstvě napadlého sněhu na vlastní kůži. Vezla jsem se alespoň 3 metry, než mě přítel zastavil. No, to bych nebyla já, abych absolvovala výlet bez jakékoliv újmy. Ale bobovačka by to byla dobrá :)
Celí promrzlí a já naprosto zmáchaná jsme cestou dolů k parkovišti objevili otevřenou restauraci. Byl to malý zázrak v opuštěném kraji v předvánoční atmosféře. Vstoupili jsme bez jakéhokoliv váhání a čekalo nás velice příjemné překvapení. Hospůdka byla sice malá, ale zato útulná s nádherným výhledem do zimní krajiny. Člověk se tam cítil jako král: Obsluhu měl jen pro sebe a vybíral z lahodného a lákavého menu.
Zvolili jsme boršč. Musím uznat, že už dlouho jsme si takhle nepochutnali. Kuchař sice ze začátku vypadal, jako když právě přišel ze školy, ale jeho kuchařské umění nás skutečně ohromilo. Všude vládla pohoda a nic nenasvědčovalo tomu, že za 14 dní budou Vánoce. Ani jednomu z nás se nechtělo domů. Dokonce mi i uschly zmáčené kalhoty. Začalo se stmívat a tak jsme se pomalu připravovali na cestu k parkovišti a na odjezd domů.
Je hrozná škoda, že v zimě jsou hrady a zámky zavřené. Spousta lidí tak přichází o neopakovatelné kouzlo místa. Všude plno sněhu, ledový vítr prudce sfoukává sněhové vločky do údolí. Rozléhá se tajuplné ticho. Jste tu jen Vy a hradby dominantního hradu Bezděz. Až tady a teď si člověk uvědomí, jakým způsobem se potýkali lidé v dávných dobách s často nelítostnými výkyvy počasí. Vždyť nebyly odolné péřové bundy, pohorky ani funkční prádlo. Lidé často neměli ani co jíst a jak se zahřát. Jenom při pomyšlení na život v okolí hradu mi naskakuje husí kůže. A to je právě to, co by každý člověk měl cítit a prožívat při návštěvě takového místa. Takže naprosto s čistým svědomím doporučuji návštěvu hradu Bezděz v zimě.
Pocházím z města skla – Nového Boru. Cestování a sportování mě doprovází už odmalička. Cestovala jsem nejen za prací, ale také za dobrodružstvím, protože občasný adrenalin je pro mě nedílnou součástí smyslu života. Nyní bydlím a pracuju v Mladé Boleslavi a studuju VŠ – fakultu …
